ahojky,taky jsem se narodila s tímto problémem.Pamatuji si,že ve školce jsem plakala,že mám sešívanou pusu,ve škole mi říkali:"že mi matka dala přes čumák.."podotýkám,že mně maminka v životě nebila ale křičet uměla a umí do dnes,ale to je jiná kapitola.na střední jsem měla jen kamarádky,kluci se mi vyhýbali a taky přede mnou zvraceli,plivali,smáli se tomu,že by si kolo o mne neopřeli,jak ráda bych měla i klučičí kamarády...uvnitř jsem rozuměla klukům víc než holkám,ale oni to netušili a netuší dodnes.Když mi bylo 26,seznámila mě matka se sousedkou se svým budoucím manželem,možná je to k smíchu,ale i on měl vadu v obličeji,tak jsem byla ráda,že jsem vůbec někoho našla..Slovo dalo slovo,uplynul rok,dva roky a čekali jsme Vašíka.Byli jsme pozváni na genetiku,kvůli mému rozštěpu a ejhle,paní doktorka zjistila u manžela chorobu,která z 80% končí smrtí u každého dalšího dítěte,a můj rozštěp oproti tom měl jen POUHÝCH 5%,v ten moment ten můj rozštěp nebyl vůbec podstatný.Měla jsem se rozhodnout,buˇpůjdu na potrat//v den mých narozenin// nebo riskuju život svého dítěte.A protože jsem viděla manžela živého a zdravého ve věku 35 let,nechápala jsem proč by mělo naše dítě umírat když manžel se má k světu..byla jsem naivní a doufala jsem,že se nic nestane..a stalo se,malý Vašík zdědil jak můj rozštěp,který mu krásně spravili a nebylo vidět téměř nic tak i manželovu nemoc a žil pouhých 7 měsíců...proč to vlastně všechno píšu,protože kvůli rozštěpu bych nikdy na potrat nešla.díky