Včera jsem byla poučena o výchově svého syna (o žádnou radu jsem zrovna nežádala). Syn je prostě akční dítě, nepotřebuji mu dávat nálepku hyperaktivní, myslím že je prostě živé dítě, které v kontaktu s jinými dětmi ožívá ještě 5x tolik a prostě se předvádí.
A proč vkládám dotaz, včera jsme šli ven po dlouhé době s odrážedlem, byl v ráži a protože zrovna na chodníku bylo plno vody, jel u kraje cesty (takové hodně vedlejší - kolem hlavní s ním a odrážedlem nejezdím protože ho znám) no a prostě mi začal ujíždět až jsem ho skoro neviděla, tak jsem nabrala rychlost (jsou mu skoro 3,takže už je hodně rychlý) a dohnala jej, celou dobu jel na té cestě, i když to byla jednosměrka a auto by jelo vlastně nejdřív za mnou, nebylo mi z toho vůbec dobře, že je na cestě, navíc mi pomohla ho zastavit náhodně kolemjdoucí známá. Ještě musím napsat, že se to nestalo poprvé co mi takhle na odrážedle ujel,ale vždy když pak byl nějak potrestán - na zadek anebo jsem mu odrážedlo vzala a pár dní jej nedovolila vzít, byl chvíli klid. Teď už jsme prostě dlouho kvůli zimy na něm nebyli tak se to stalo znovu. Já mu dala na zadek, ale hlavně se mnou bojoval, když jsem ho z té cesty dávala na chodník, takže se začal vztekat a je fakt, že jsem mu ani na zadek už nějak více nedávala, protože řval sám o sobě kvůli toho,že jsem mu motorku vzala. Pak nějakou dobu brečel a začal volat, že se chce pomazlit, ve vypjatých situacích anebo když si nechtěně ublíží tak to tak dělá. Já jsem ho po nějaké době sice k sobě nepřitiskla jak to běžně děláme, ale aspoň ho pohladila a ještě mu v klidu vysvětlila, že tohle se nedělá, že jsem se o něj bála,že ho přejede auto a že na cestu už nesmí a musí jet jen u mě.
V tu chvíli na mě známá vyjela, že jsem na něho hrozně měkká, že si za vše můžu sama, že tím že jsem ho pohladila a nenechala ho řvát ještě půl hodiny jak to dělá běžně ona se svým dítětem, tak jsem mu dala najevo, že jsem mu to odpustila a že mě on takhle vlastně využívá. Já na to řekla, že pro mě není smyslem, abych mu v životě neodpustila, právě naopak chci ať se mě nebojí a důvěřuje mi, jen chci dosáhnout toho ať to už příště neudělá. Ale že si myslím, že dítě potřebuje cítit i přes to zlé lásku a že z něj nechci mít terorizované a zakřiknuté vystrašené dítě (kdybych ho měla za vše mlátit, tak ho mlátím skoro pořád hlavně v kolektivu), ale sebevědomého člověka.
No prostě došlo k výměně názorů, její dítě je naprostý opak, introvert který má taky své hodně velké mouchy.
A chtěla bych znát váš názor, udělala jsem opravdu výchovnou chybu? A jak příště zareagovat když mi bude takto někdo mluvit do výchovy aniž bych si to zrovna přála?
P.S. Nejsem typ který si nechce nechat poradit, když potřebuji ptám se, ale nemám ráda, když si někdo myslí, že se z jeho názorů potentím...
Omlouvám se,že je to tak dlouhé,nedokázala jsem to zkrátit.