No já rozdíl vidím.... ne když jsou miminka, ale teď jim je 6 a 4,5 roku a jsou jiní... a není to v tom, že by kluk "zlobil" a holčička poslušně seděla v koutě. Každej jsou náročnej jinak.
Kluk zdrhal, lítal, dodnes potřebuje pravidelně venčit, jinak strašně "zlobí" doma (lítá, skáče atd. - prostě ta energie musí ven). Ale zase je s ním všechno poměrně jednoduché - rozlil jsi vodu? Tak utři podlahu, hotovo.

Holka není tak lítací, klidně si sedne a bude zpívat kytičkám, ale zase kvůli všemu slzy jak hráchy a neustálé boje o všechno. Rozlije vodu, rozbrečí se že rozlila vodu. Řeknu jí ať to utře - rozbrečí se, že neví jak (ne, že by nevěděla, ale prostě zkouší, jestli když se rozbrečí, tak jestli to někdo neudělá za ní). Když nakonec zjistí, že to MUSÍ utřít, tak se mnou půl dne nemluví. Přitom celé drama naprosto zbytečné, o nic nešlo, voda se rozleje, utře, v případě syna jde život dál během pár minut, u dcery je z toho drama.

Syn má kamarády, občas se pohádají, s jedním se i serval - ale dál si spolu hrají když mají chuť - a nebo ne, když chuť nemají. Když se nedohodnou na co si budou hrát, tak si dokážou hrát nezávisle. Dcera má kamarádku s kterou si půjčují hračky, oblečení (princeznovské šaty), hrají si spolu - ale vždycky jsou v tom dramata typu "ona mi řekla, že už se mnou nekamarádí" a "ona řekla, že nesmím mít tyhle šaty a že nemůžu být princezna" - opět, pořád nějaké drama kvůli neuvěřitelným prkotinám.