Dobrý den Petro,
mám 3syny(17,14 a 4).S dvěma staršími bylo celkem vše ok,ale ten malý nám dává zabrat.Vážně už uvažuji o návštěvě dět.psychologa.Ale manžel mě odrazuje,že nám stejně nepomůže,musíme si poradit sami.Tak jsem si tady v poradně četla různé problémy rodičů a odpovědi a ten váš problém mi trošku připomíná to,co prožíváme se synem.Je šikovný,brzo začal mluvit,má velmi pěkné vyjadřování. Ale taky je dost náladový.Loni začal ve 3letech chodit do školky,trvalo to 2 měsíce,než si zvykl,byly plakavé scény doma,ve školce,ale jen co jsem odešla,ustal a normálně si hrál.Letos ve 4letech po prázdninách vše nanovo,plakání,otázky proč musím do školky,já do práce a stále se opakující-"a přijdeš pro mě opravdu mami?",jako bysme ho někdy někde nechali?Odpol.když přijdu,je veselý,ukazuje mi co postavil,nakreslil,p.učit.ho chválí.Dojdem do šatny,tam přijde nějaká prkotina,např.chci aby si vzal mikinu,on že ne,urazí se,dobrá nálada je fuč,začne domluva nejprve po dobrém,postupně ve mě roste vztek,celý de mě nevidí a hned dělá trucy,tak to nějak nakonec vyřešíme,ale je po náladě. Pak cokoliv navrhnu,schválně nechce,vše naopak.Snažím se netrvat na svém,když jde o nejakou nevýznamnost,má na výběr.Ale někdy je třeba poslechnout a to je pak boj. Taky to někdy vyústí v úplnou hysterii(větš.kvůli maličkosti),kdy jen lape po dechu,jak je vzteklý.To pak pomáhá je ho pevně obejmout,hodit vše za hlavu a konejšit. Ty znaky perfekcionismu vidím u něj taky,třeba jogurt,když se zapomenu a třeba ho otevřu já,okamžitě začně ječet,že to chtěl on a už ho nechce.Musím se ho 3x ujištovat,jestli ho opravdu můžu otevřít já.Jinak bráchové ho mají moc rádi,vzhledem k věku si s ním už moc nehrají,ale povídají si spolu,prostě pohoda.Tak neví,aspoň trochu jsem popsala mé problémy. Neměla byste pro mě nějakou radu?
S pozdravem