Ke spuštění anorexie nebo bulimie stačí třeba jen debilní poznámka nějaké partičky kluků ve smyslu "viděl´s tu prdel?". Dotčená dívka, která do té doby o sobě nepochybovala, se ani nemusí otočit, ale debilní poznámka se jí zaryje hluboko do podvědomí a pochybovat o sobě začne. Někdy není v moci rodiny propuknutí nemoci zabránit, někdy si rodiče o problémy svého dítěte pěkně koledují.

Sama se divím, že nemám nějakou poruchu příjmu potravy, protože v pubertě jsem si často od mamky vyslechla, že když se budu cpát "budu jak bečka kitu" nebo od taťky, že mám "prdel jak štýrský valach". Oni to mysleli nejspíš v žertu, mně to ale tak vtipné nepřipadalo. Pamatuju si to dodnes.

Můžeme dcerám pěstovat zdravé sebevědomí, říkat jim, že jsou krásné takové jaké jsou atd. - ale puberťáci rodičům nevěří, víc uvěří vrstevníkům. Takže v tomto souhlasím s autorkou, důležité je si dětí všímat a mluvit s nimi a mít na ně vždycky čas.

Mám dceru a bojím se o ni. Snažím se a budu se snažit dávat si pozor na jazyk. Pětiletá dcerka je mlsná a přesto si dávám setsakramentský pozor, abych jí neříkala "nejez to sladké, budeš tlustá". Říkám jí "nejez to sladké, zkazí se ti zuby".