... momentálně mi to opravdu vůbec nejde !

Kluci mě v poslední době fakt každou chvíli něčím vytočí. Staršímu bylo nedávno 6, mladšímu budou na jaře 4, jsou v podstatě moc fajn , chytří, vnímaví, šikovní. ALE - starší je v poslední době někdy vyloženě drzý a/nebo dělá hluchého (řeknu mu něco několikrát, samozřejmě se zdůvodněním, a on se tváří jako bych byla vzduch); s mladším se často hádají k vůli prkotinám (i když si jindy zas hezky hrajou), ten řve jak na lesy, vzteká se (asi je po mně ;-)) a to neposlouchání si zřejmě odkoukal od bráchy¨...

Snažím se vždy všechno vysvětlovat, zapojovat je atd., rozhodovat společně pokud se to týká všech - ale u staršího mám pocit, že musí odmlouvat jaksi z principu, "aby si nezadal". Nebo zas pro změnu udělá něco úplně pitomého - jako by úplně vypnul mozek . Přitom se jedná o věci, o kterých jsem si jista že je ví. Fakt není hloupý. Naučil se v 5 letech číst, vykládá nám nejrůznější složité úvahy, ale aby se u stolu předklonil tak, že si nepobryndá triko, to NE ! I když jsme mu to krátce předtím připomněli.
Nevím, těch věcí je spousta, nedají se všechny tady popsat...

Já bohužel patřím k netrpělivým a výbušným povahám, někdy se ovládám líp, někdy hůř - momentálně bych řekla že hůř . Němáte někdo nějaký tip - ať už týkající se dětí nebo mě?
Zkoušela jsem už i bachovky, konstituční homeopatii (i když jsem spiše skeptik), snažím si vždy v těch situaích vzpomenout na RaR (resp. principy, které TEORETICKY vyznávám snad odjakživa) - ale přesto se mi v poslední době docela často stalo, že jsem na ně zařvala a dokonce že mi několikrát ujela ruka (většinou u staršího, když byl drzý) - navzdory všem předsevzetím !

Potřebovala bych asi, aby mi to bylo víc "jedno", abych to jejich chování nebrala osobně (?). Ale zas na druhou stranu mi přijde, že u blízkých lidí to člověk asi vždy bere "osobně", není mu t o jedno jak se chovají - nebo jak to vidíte Vy tady? Jak to děláte???