Já jsem taky založením cholerik a mám to už x generací zděděné. Ale s manželem jsem tak nějak poznala, že není špatný domluvit se normálně a hlavně, že to není třeba vždy vylítnout, jak čertík na pérku, jen sdělit svuj momentální pocit dříve, než se stanu neovladatelná a docela se mi to daří, žije se mi s tím lepší i samé se sebou. ...i když třeba moje sestra, taky cholerička na entou si myslí, že mě manžel manipuluje a že to nejsem já. Ale já se prostě cítím lépe, když jdu spát, když dokážu den zvládnout bez ječení, bez histerčení kuli věcem, které vlastně nejsou tak tragické a malým upozorněním je dokáži i odvrátit. A R&R mám stále u postele a když příjdou ty dni, jako nyní, že jsem prosté podrážděná a nerovózní, předčítám si zápisky, listuji stránkama a těším se na další den, že na sobě zase zapracuji.