taky se snažím a taky mi to někdy nejde, ale dodnešla si pamatuji, že můj táta (ač je to hodný člověk) je také cholerik a někdy ještě jako menší mě bylo líto, že na mě křičí zrovna, když to nebylo zas až tak hrozné co jsem udělala. Už si na ty situace nevzpomenu, jen na ten pocit, že někdy jsem doufala, že se zeptá než začne křičet.. Tak se snažím taková nebýt, ale povala a k tomu ty rodinné stereotypy.. je to těžké!