Zkušená,
obávám se, že já už se to ani nemám šanci naučit. Prostě jako ta princezna potřebující péči a oporu nepůsobím. Vizáží, hlasem, chováním, prostě ničím.
Paradoxně si myslím, že největší pouto ve vztahu je svoboda. Nechci, aby se mnou někdo byl, protože si myslí, že musí - kvůli dětem, majetku, kvůli pocitu zodpovědnosti za moje eventuelní zhroucení. Mně vyhovuje, když je se mnou proto, že CHCE. Proto třeba nikoho nepouštím moc blízko ke svým myšlenkám, pocitům... protože by to v druhém plánu mohlo být chápáno jako nátlak. Sdílím jen do té míry, dokud je to po této stránce bezpečné.
Takže ani nevím, jak bych reagovala, kdyby o to někdo fakt stál. Jestli bych ještě byla schopná kousek slevit nebo už ne.