Milá Lucyno,
jako bys popsala můj život před třemi lety.
Potřebovala jsem nabrat sílu. Moc síly, protože můj život na rodičovské navíc s polovičním úvazkem byl vyčerpávající. Můj inteligentní a vzdělaný manžel vesele popíjel po večerech tak 3-4 krát týdně s kolegy z práce tak, že se nebyl schopen vrátit domů a bloudil v MHD nocí, já doma trnula hrůzou, co se mu může přihodit a kdy konečně dorazí. Mé dítě (tehdy jsem nevěděla, že je autistické), nechtělo a nechtělo spinkat a mořilo mě a mořilo, do půl jedenácté, dvanácté, a já nevěděla, kde dělám chybu. Nemohla jsem spát, připadala jsem si na vše tak sama, tak strašně unavená, nemožná, plná zoufalství a vzteku.
Jak snadné bylo unikat do svých snových světů, kde jsem byla silná, všemocná, vyrovnaná, krásná. Jak snadné bylo nalít si sklenku (a pak celkem flašku za večer) výborného vína (krabicáky nepiju), pustit si do sluchátek Stinga, Seala, nebo jinou hudbu, co miluju, a odletět. Pryč od muže, ve kterého jsem ztratila důvěru, a který se stal jen břemenem, pryč od dítěte, které mě nepřijímalo.
Nechci nikoho dojímat, jen chci říci, že Tvá cesta k alkoholu je pro mne naprosto pochopitelná.
Život mi zachránila psychiatrická péče, antidepresiva, osudové setkání s lékařkou, co pochopila, co je mému dítěti, a, ač se to mnohým nemusí líbit, musím říci, že i rozvod s tátou a partnerem, který nebyl tehdy ani jedno z toho (což byla cesta pro mě, ne cesta pro všechny, aby to někdo nepochopil špatně, nejsem propagátor rozvodů!).

Držím Ti palce a pamatuj, hlavní je pochopit, co chceš v životě Ty, co opravdu chceš, a to se odvážit udělat a navždy v tom pokračovat. Máš právo na zdravé sobectví, nikdo nemá právo očekávat od Tebe jen stoprocentní oběť, aniž by také plnil přiměřeně něco za sebe (zde trochu mířím na Tvého partnera). Nenech se jen vléci proudem, byť ten proud je tvořen potřebami těch, které miluješ nejvíc. Největší dar, který můžeš dát dětem i sama sobě, je máma pohodová a fungující, znající svou cenu, ne utahaný taxikář a plátce na kroužky, o které kdo ví, zdali děti opravdu stojí, předčítač pohádek, které, kdo ví, zdali děti opravdu poslouchají, trenér všemožných dovedností, snad ze strachu, aby ty naše děti v tom krutém světě měly vzdělanostní náskok, který my jsme tak postrádaly. Žádné drilování, ani dětí ani Tebe. Buď jen máma, obyčejná, chybující, nedokonalá, někdy i líná, ale milující. Vzpomeň si na své sny v patnácti, osmnácti, cos ráda dělala, jaké jsi měla koníčky. Zkus se, pokud možno, k něčemu z toho vrátit a tím si naplnit chvíle, které si urveš pro sebe.
Tato změna je strašně těžká, trvá to hrozně dlouho a budeš potřebovat mnoho síly.
Všimni si však, že tu mezi lidmi v diskuzi máš mnoho podpory. Nevzdávej to. Bolest si vždycky musíš prožít sama, ale tam, kde Ti lze pomoci, nestyď se o pomoc požádat.Budeš překvapená, kdo se najednou zaktivizuje. Moc Ti fandím.