V Podolí jsem rodila 2x. První porod byla legrace. Během příjmu se sestře nějak nezdál probíhající monitor,někam zavolala, během vteřiny se na mě sesypala skupinka v bílých pláštích a já byla na předním sále svlečená, s kapačkou v ruce a malá v mém břiše měla na hlavě drátek - snímač. Ten ovšem neustále přestával snímat, byl někde přerušený kontakt. Stála jsem tedy v andělíčku, mezi nohama mi vedl drát k přístroji, v kterém se hrabal opravář - nebo co to bylo. Nakonec přístroj spravil můj manžel (jako kutil umí vše, možná měl i tentokrát s sebou nářadí, ale to si nejsem jistá, moc jsem nevnímala..:) Do žíly mi vedla hadička,na ní přepínač k dvěma lahvičkám - přidat kontrakce - ubrat kontrakce, podle toho, jak snímač snímal stav malé. Když jí bylo ok a kontrakce zesilovaly, postupně mne opustila počáteční statečnost a já řekla sestře, že bych tedy přeci jen ten epidurál, který jsem původně odmítla. Že prý jo, jen co se pan doktor vrátí (z oběda?). Než dojedl moučník, malá se za hodinu a něco narodila.
Druhý porod byl více standartní a já nebyla na předním sále ale v jednom ze zadní řady. Z neznámých důvodů to bolelo víc než při prvním (asi že má synek hlavu jak starosta?). Stála jsem v předklonu opřená o postel, občas mi dali na břicho monitor, občas jsem musela na postel, když mě přišla asistetka zkontrolovat. Doktora nevidět. Pak asistentka řekla, že už jsem na deset, já řekla, že se mi chce tlačit i mimo kontrakce a ona, že je ale dítě ještě moc vysoko. Za další chvíli přišla s tím, že potřebuje ještě monitor, tentokrát ale pořádně, tak ať si vlezu na postel. S pocitem, že sedím synkovi na hlavě jsem přeci jen poslechla. Nerada jsem za hysterku. Když monitor po příslušné době sundala a odešla, já slezla z postele. V tu chvíli mnou projela vlna a já v ruce mezi nohama ucítila hlavičku. Zařvala jsem na manžela, ten zařval na chodbu na sestry. Cekem rychle přišly sestry a doktor, nachystali lůžko a se slovy "netlačte.. pomalu..pomalu" jim synek celý fialový a modrý vklouzl do rukou..Na naivní otázky, proč má barvu jak borůvka se na sebe doktor a sestry jen divně koukali. S vírou, že vše bude dobré, jsme se radovali a nic neřešili. Jenže dnes po sedmi letech vidím, jak synka ta chvilka bez kyslíku stojí draho. Přes nadprůměrné IQ má neskutečné potíže s pozorností, do první půjde téměř v osmi. O dalších psychických problémech nemluvě, bylo by to několik stránek. Psychologové, neurologové...přidušení při porodu se jim jeví jako pravděpodobná i když samozřejmě ne jistá příčina. Teď ve svých 41 letech jsem neplánovaně zas těhotná. Kde rodit? Kamarádky rodily různě po Praze - téměř všechny ale měly v porodnici buď známého nebo...platily. Přestože to tady v diskuzi některé maminky popírají, já mám ze svých zkušeností i z jiných vyslechnutých příběhů pocit, že neuplatit v Praze porodníka je téměř riskování zdraví dítěte...Co myslíte?