Jenže my za dobrého učitele považujeme ne toho, kdo děti naučí, ale toho, kdo dělá kdejaké projekty.

Já si pamatuju, když jsem odcházela ze školství. Ředitel věděl, že děckám občas jednu střihnu, když je to potřeba, ale taky věděl, že mne děcka poslouchají a že mám ve třídě kázeň (podotýkám, že dobrovolnou). Ono to bylo hodně tím, že jsme si s děckama vysvětlili, že když je budu umravňovat, že jen ztratíme čas a za tu dobu můžeme udělat hodně zajímavých věcí. A taky jsem se o ty zajímavé věci s nimi snažila. Pak jsem si sehnala líp placenou práci, která nebyla na dobu určitou, jako jsem to měla ve školství. Když jsem odešla ze školy a ředitel přišel mým děckám přestavit moji nástupkyni, stála děcka v lavicích, prsty do V, skandovali moje jméno s tím, že mne chtějí zpátky. Fakt jsem to té mé nástupkyni nezáviděla, musela mít těžkou situaci. S ředitelem jsme o tom potom hodně diskutovali, proč to bylo. Na jednu stranu věděl, že děcka klidně umravním facanem, na druhou stranu jsem se jich zastala, když to bylo třeba. A podotýkám, že to byla děcka z pomocné třídy, na hranici vzdělavatelnosti. S řadou z nich se vídám a zdravím dodneška.