Kdysi jsem tady psala o tom, jak se v naší školce nepodařilo integrovat chlapečka, který měl potíže s chováním. Už nevím, jakou měl diagnózu, ale vím, že kdyby měla školka přijmout další takové dítě, tak bych jako rodič byla hodně skeptická a první pocit by byl "tohle nechci". Abych to trošku přiblížila - ten půlrok, co do školky chlapeček chodil, tak nebyl den, aby dcerka nepřišla s tím, že ji praštil, plivl na ni, srazil ji na zem, polil ji čímkoliv atp. Takto se choval ke komukoliv ve třídě. Hrál si s autíčkem a zničeho nic ho hodil po jiném dítěti. Na procházce chytil dítě před sebou za kapuci a strhl ho na zem, nebo žduchl do silnice... Nakonec učitelka v podstatě nedělala nic jiného, než ho očima sledovala. Některé děti se dokonce bály chodit do školky, že jim zase bude ubližovat.
Maminka nechtěla asistenta, nechtěla připustit, že to prostě není přijatelné a nakonec jsme byli všichni zlí a sobečtí, když jsme sepsali petici, aby dítě dala jinam.
Já sama jsem pořád váhala, dokud jsem na školkovou zahradu nevjela s kočárkem, kde seděl syn a chlapeček se s milým úsměvem přiblížil s takovu tou velkou Tatrovkou, bleskem ji zvedl a práskl do kočárku. Tak tak jsem stihla ránu odvrátit, kdyby auto dopadlo na syna, tak by se to bez zranění neobešlo. Podotýkám, že do té doby jsem nevěděla, který to je chlapec, takže když k nám šel, nic zlého jsem nečekala. A útok přišel nečekaně a bleskovu rychlostí. Takže jsme petici podepsala taky...

nakonec šel do speciální školky a tam se to zlomilo, ale trvalo to prý dva roky...