-já au-pair u rodiny, kde oba rodiče byli učitelé. Matka učila ve škole, kam chodily její dvě starší děti spolu s dětmi různého postižení a dětmi imigrantů. Absolvovala jsem hodně školních akcí s dětmi a měla jsem možnost vidět, jak si děti navzájem pomáhají a jsou k sobě ohleduplné. Děti pracovaly ve třídě u stolečků, tak jak to umožňovaly jejich schopnosti. Musím se přiznat,že někdy jsem se dostala do sitauce, kdy jsem něvěděla, jak se chovat. Příkladem může být rodinná oslava, na které byla holčička s těžkým fyzickým postižením,mentálně v pořádku- děti kolem ní poskakovaly a plnily jí všechna přání, neustále se jí dotýkaly a něco jí říkaly. Já jsem byla úplně odzbrojená a neschopná, jenom mě jí bylo líto, jinak jsem nevěděla, co dělat. Také chci podotknout, že děti neměly žádné úkoly,jenom si večer četly s rodiči v posteli. V té době jsem si říkala, že ty děti nikam nevedou, ale v dnešní době- chlapec studuje univerzitu, hraje na kytaru, hovoří francouzsky a německy, hraje fotbal, stejně tak jeho sestra akorát, že nehraje fotbal a hraje na klavír. Myslím si, že nám to tady bude trvat trochu déle, než dostihneme západ, není to jenom o obchodech, práci a penězích a co si za ně můžeme koupit. Myšlení se mění hodně pomalu, je tu spoustu předsudků a neschopných lidí. Je mi z toho někdy smutno,jak se tady všechno aktivně řeší spíše neřeší nebo ještě více komplikuje, ale doma je doma.