Měla jsem bezhádkové manželství. Oba jsme byli přesvědčeni, že vše jde vyřešit a když nejde o život, jde o ...., takže hádky jsou zbytečné.
Rozvedeni sice nejsme kvůli synovi, ale každý žijeme svým životem, máme střídavou péči, bydlíme v domech vedle sebe, každý se svým partnerem.
U nás to skončilo kvůli dítěti. Do té doby jsem fakt věřila, že vždy jde udělat kompromis a vše jde vyřešit. Vždy jsme chtěli jen jedno dítě. Otěhotněla jsem a zjistilo se, že čekám dvojčata. Naše reakce na to byli různé, manžel byl od prvního okamžiku nadšený a já přesně naopak, postupně jsem se začala smiřovat s tím, že budou dva. Jeden ze synů bez příčiny zemřel ještě před porodem. A pak už šel náš vztah postupně do háje, manžel chtěl druhé dítě, já ne. Tady udělat kompromis nešlo.

Že jsou hádky zbytečné si myslím pořád. U malicherností, kde jde udělat kompromis, jsou hádky zbytečným stresem a u záležitostí, kde kompromis udělat nejde, jsou taky zbytečné, protože se tím nic nevyřeší.