Rodiče mého manžela se rozvedli po oboustraném 18 let trvajícím deptání. Čáru přes rozpočet jim udělalo dítě, po kterém tchán toužil, tchýně nikoli. Vše se vyostřilo, když šla tchýně po třech letech zpět do práce, ačkoli jsem stále ještě nevypátrala, cože se to stalo. Jedno ale jsem pochopila, oba jsou lidé, kteří jen velice těžko připouštějí kompromis. Často si i přes domluvu schválenou oběma stranami udělají to svoje. A byly doby, kdy mě to velmi lezlo na nervy.

Když jsme se s manželem dopracovali před rozhodnutí tak teď by mohlo přijít dítě, byla obava mého manžela přímo hmatatelná. Aby se neopakovala situace, kterou již zažil jako děcko. Rozetnout uzel jsem se rozhodla já. Byli jsme víc jak sedm let svoji, dobře jsme se znali a tak mě již některé manželovi stavy nepřipadaly uchylné, ale věděla jsem odkud vítr vane a co v takových chvílích na něho platí, aby se vrátil do svých kolejí. I tak ho čekala bitva sama se sebou, potlačit to co měl zakořeněno hluboko dík vlivu rodičů a naopak dát prostor tomu, jak to chtěl mít jako dítě sám. Naštětí věděl dobře co chce a nakonec se k tomu dopracoval.
Dnes máme dva veselé, čiperné kluky, kteří nám někdy pěkně zatápí, ale zatím jsme všechny peřeje projeli.
Tím, že se známe,
víme kdy se brát vážně a kdy to jde jen od plic,
vyjdeme si vstříc.