Právě, že za děti máš zodpovědnost, kdežto za manželku ne, v tom je velmi důležitý rozdíl.
Já mám zkušenost, že někdy nebo některému dítěti stačí domluvit, jinému ne. A vzhledem k nebezpečným věcem, se kterými se děti setkávají (silnice, zásuvky, rychlovarná konvice, nůž (do určitého věku samozřejmě)...) jim prostě nemůžu stokrát v klidu říct jen, že to nemají dělat.
Taky máme dost omezený byt, nemáme vypolstrovanou místnost, kde by se mohlo dítě uklidnit, ani nemůžu batole nebo předškoláka vystrčit za dveře na chodbu v paneláku, aby se vyřvalo venku a přišlo až se uklidní (to jde na chalupě, kde se navíc děti dostatečně vylítají). Ale zkuste být měsíc doma se dvěma téměř hyperaktivními ukašlanci, kteří se neustále vzájemně provokují...

Na dceru fungovalo jedině jedna na zadek tak do tří let. Potom taky trochu odloučení (poslat uklidnit vzteklouna do vedlejšího pokoje), ale ještě po druhém roce to nešlo, protože by si akorát ublížila (o rozbití věcí nemluvě) - bouchala vztekle hlavou o dveře, o peřiňák, o zeď... S postupujícím věkem není potřeba k tomu přistupovat tak často, ale když mi utekla v 5 letech do silnice, tak dostala taky.

Děti ví, že je máme rádi, když se uklidní nebo omluví, tak se obejmeme (sami se přijdou přitulit). A po vychladnutí si to povětšinou znovu vysvětlíme, co bylo špatně a proč se tak nemůže chovat. A snažím se jim i tu jednu neplácnout ve vzteku (myšleno mém).

Taky se nepovažuji za mistra světa a když něco udělám špatně, dětem se též omluvím.
A zrovna v případě, že se s bráchou mydlí je rozděluju každého jinam, ale netrestám fyzicky - protože zrovna v téhle situaci by v tom měly zmatek. Ale když jednou, dvakrát varuju a jejich chování je bez odezvy, dostanou.

Před pár týdny jsem četla knížku Kevina Lemana: Do pátku bude vaše dítě jiné. A zjistila jsem, že vlastně spoustu těch věcí intuitivně používám. Pro inspiraci určitě doporučuju.