Monty, já taky. Ne teda že by mi jím vyhrožovali, ale doufala jsem, že třeba přijde socilální pracovnice a řekne, že mě vyměnili v porodnici a nejsem jejich a půjdu do DD (nebo do jiné rodiny). Máma vyhrožovala, že se z nás zblázní (podotýkám, že jsme byly normální, relativně "hodné" holky); když se kdysi zpozdila, ségra už si o ni dělala starosti, ale já tajně doufala, že se třeba fakt zbláznila, je v blázinci a nepřijde. Hodně mi vadily hádky rodičů a matčino vyčítání, že máme raději tátu, když ona se tak stará a on ne, už tehdy jsem si říkala, jestli to jako myslí vážně, jestli vážně očekává, že si tím získá naše sympatie a tátu zavrhnem nebo co... . Ona to v podstatě byla pravda, ale holt výchova žádná může napáchat méně škody než výchova špatná. Nakonec jsem se asi vychovala sama, ale byla to fuška.