Souhlasím, sbírku rozumbraďáckých citátů by asi dal do kupy každý rodič tříleťáků (za ty citované drzosti a sprosťárny bych se asi spíš na rozdíl od mnoha zdejších přispěvatelů spíš styděla). Já toho svého (čerstvého) tříleťáka taky považuju za puberťáka, ale z jiného důvodu - donedávna to byl miláček všech, konkrétně učitelky v MŠ z něj byly na větvi, jak se sám obléká, jí, atd., ba dokonce jim pomáhá s ostatními dětmi a přípravou jídel a k tomu s nimi ještě vede rozumbraďácké konverzace. Nicméně najednou, asi měsíc před třetími narozeninami šprajc!, začal mít dubovou hlavu, nespolupracuje, respektive dle nálady, zastaví se uprostřed silnice a "dál nejdu, vezmi mě", nejí, neobléká se, já si s ním jakžtakž poradím (do toho oblečení ho narvu, že občas vynechá večeři je mi jedno, přes silnici ho přetáhnu za ruku, ale já mám ty děti jen dvě, ale co paní učitelky? ty z něj šílej /a tahají ze mne rady jak na něj), zvláště když byl tak šikovný a teď je s nim taková práce. Střídá se to, naštěstí, dle nálady, ale když ho to chytne, nic s ním nehne. Jak dlouho tohle stádium trvá? (pětiletého to nějak minulo)