Ahoj, po přečtení tvého příspěvku (jestli mohu tykat) s tebou soucítím ve všem, jen o kamarádce ještě nevím - i když tou je nejspíše práce. Já jsem s přítelem 7let, máme 5ti letého synka a také spolu bojujem, nejhoršíší je, že odejít je poslední věc a nechc ublížit synkovi...také nevím jak to řešit. Přítel pracuje v zahraničí (měsíc doma, měsíc tam), on je zvyklý, já furt ne...volání máme na sebe zdarma, ale když si voláme 2x za měsíc, z toho to jednou típne....melého má rád, cítím, že nikoho nemá, ale ať udělám cokoliv, vše je špatně....přitom jsem pohledná, štíhlá, ale v 25letech mě takto žít nebaví, rád říká moje a to mě maximálně ubíjí....kéž by mi někdo poradil jak dál a máli to cenu prodlužovat....s pozdravem Jitka
jitkajilovanda@seznam.cz