Jako dítě jsem lhala poměrně často donucena k tomu okolnostmi. Ono to dá takovou fušku, že málokdo to dělá jen tak z plezíru. Dodnes si pamatuju tu hrůzu vědomí, že se na to stejně dřív nebo později přijde, ale snaha urvat ještě pár okamžiků klidu byla silnější.
Dnes když mi děti zalžou, snažím se zjistit, proč cítily tu potřebu a kde jsem asi něco nezvládla. Naštěstí se to stává jen velmi zřídka a týká se to podružností, jako je zmiňovaná svačina nebo zapomenutý sešit.