To je těžký soudit. Možná ona maminka jenom nechce, aby její dítě chodilo domů pravidelně jako čuně a možná je to skutečně semetrika, která dítě nepřiměřeně dusí, případně skutečně bije.
Já osobně mám pocit, že děti vedu zlatou střední cestou, aby chápaly, že vyžehlené prádlo neroste zadarmo na stromě, ale zas aby neměly psotník, když se jednou za uherák stane nehoda. Ovšem jestli i ony to cítí jako zlatou střední cestu, to fakt neodhadnu, dokud dítě s dírou na zablácených kalhotách nepřijde. Jestli při úplně stejné výchově a přístupu přijde jedno dítě domů vysmáté, že nějaká ďoura ho nerozhodí a druhé dítě s depresí a hrůzou, že bude bito (byť mě by bít ho za to nenapadlo), to fakt úplně pod kontrolou mít nemůžu.
To, že dcerka přišla s podle mě přiměřenou reakcí - tedy smutná, ale ne hystericky ubrečená, to si nejsem úplně jistá, jestli je víc můj výchovný úspěch nebo víc klika, že ji spolužáci cestou domů nevynervovali strašením, jak určitě dostane šíleně nařezáno.
Ony jsou ty děti ještě takoví malí trumbelíni a kolikrát neumí objektivně vyhodnotit situaci.