Za komunistů bylo "lepší" oblečení prakticky nesehnatelné, případně stálo tolik, že na něj běžné rodiny neměly peníze. Ale mámy měly zvyk ještě z války (a navíc byly vychované generací, která válku zažila), kdy taky nebyly věci, aby si spoustu věcí udělaly samy. A tak po večerech šily, přešívaly, háčkovaly a štrykovaly, aby jejich děti chodily alespoň jakž takž hezky oblečené. Proto se třeba zlobily, když dítko oblečení poničilo. Nedivím se, dalo jim hodně práce ho pořídit. Ostatně i za první republiky se oblečení rozlišovalo na "nedělní", popř. "školní" a "obyčejné na doma".

Když jsem měla dítě já, už se dalo starší oblečení koupit na burzách, které pořádaly školy, školy nebo svazy žen, kdy bylo ženským líto ještě pěkné oblečení vyhodit, ale zase ho nechtěly jen tak darovat, když třeba v rodině nebyly menší děti. Tam se dalo koupit oblečení za pár švesťáků. To tzv. "oblečení na ven" jsem tam nakupovala ráda a nebylo mi líto, když ho dítko umatlalo. Jednou za námi dělali přeložku železniční trati. Dítko přišlo ze školky, převléklo se do staršího a šlo si hrát s ostatními na složené pražce. Když se večer vrátilo domů, tak montér Tolja po dvanáctihodinové šichtě byl čistší! Ošacení skončilo v kotli, ten thér byl nevypratelný. Dítko jsem drbala solvínou po celém těle. A světe div se, moje dítko bylo jediné, které doma za to neskutečné umatlání nedostalo sekec.