Do porodnice jsem se s manželem šli dopředu domluvit na porodním plánu, což se ukázalo jako velmi důležité. Když jsme přišli rodit, sestřičky plán již znaly a nemuseli jsme nic vysvětlovat. Rodila jsem naprosto přirozeně, bez jakýchkoli zbytečných zásahů (ale možná to by bylo i tím, že jsem do porodnice přijela až na fázi tlačení a nebyl tedy čas na klystýr, holení a podobné zbytečnosti. Vak blan mi praskl sám při tlačení. Hráz zůstala v pořádku).

Nejdůležitější pro nás byl první kontakt s miminkem, tzv. bonding. Hned po porodu mi položili malou na břicho a měla jsem ji dvě hodiny „kůže na kůži“ bez jakéhokoli zbytečného vyrušování. Sestřičky ji pouze vizuálně zkontrolovaly, že je v pořádku, označily jmenovkou, a po dotepání přestřihly pupečník a až po dvou krásných hodinách společného kontaktu ji „pod dozorem“ tatínka změřily a zvážily a hned mi ji zase vrátily a společně jsme jely na oddělení šestinedělí. Je to nezapomenutelný, nádherný zážitek a všem to vřele doporučuji. Vážím si toho, že v porodnici respektovali naše přání a byli ochotni udělat malou změnu rutiny, která může mít dalekosáhlé pozitivní důsledky psychické i fyzické. Nejdříve sice měli různé námitky jako např. že miminku bude zima (nebyla, hřála jsem ji svým tělem a byly jsme obě pod přikrývkou), ale nakonec souhlasili. Všem, kdo chtějí prožít krásný nerušený bonding doporučuji, aby se s personálem dopředu domluvili.

Jediné negativní vzpomínky mám z oddělení šestinedělí, kde byly některé dětské sestřičky nepříjemné. Dále je potřeba počítat s tím, že o co si člověk neřekne, to nemá. Například kojení mi nikdo neukázal, takže jsem musela volat sestřičku a ptát se, zda to dělám správně.