Jo, jo a to vás můžu ujistit, že ten třetí je ještě rychlejší a ještě horší.Teda samozřejmě myslím nekomplikované porody a věřím, že existují výjimky. Rodila jsem třikrát, poprvé ve třiceti, vždy přibližně po dvou letch od sebe.První porod pro mě nebyl brnkačka, ale těch šest hodin se dalo krásně zvládnout, jen jsem sem tam zasupěla, žádný řev. První tři hodiny jsme dokonce byli s manželem v restauraci na večeři, oslava výročí svatby, a nikdo nic nepoznal. Pak už přituhovalo, ale až do tlačení jsem mezi stahy (šly v pohodě vydýchat) konverzovala s personálem. Druhý porod byl tři hodiny, stahy nešly vydýchat skoro vůbec, mezi nimi nebyla úleva jako při prvním porodu, ale jakési mezistahy v intenzitě těch nejhorších z prvního porodu, nekřičela jsem, ale ke konci jsem už žádala PA, zda by nebylo možné ty bolesti zmírnit, dostala jsem čípek a za pět minut byla dcera na světě. To už jsem říkala, že třetí porod už radši snad s epidurálem. Pamatovala jsem si to a před třetím po odchodu plod. vody a před příchodem kontrakcí jsem si o něj řekla. Upozornili mě, že třetí porod určitě bude tak rychlý, že epi nebude potřeba, ale jinak to respektovali, dostala jsem kanylu, kdyby teda na epi došlo, ale jinak mě nechali, aby se vše ubíralo přirozeně a tak jsem čekala na kontrakce, už ta první byla hrozná a pak to šlo po sobě, masakr je slabý slovo, už po pátý jsem úpěla nahlas a žádala ten epidurál. Prý jsem ještě málo otevřená, tak jsem úpěla dál, nadávala, dělala dřepy, aby to šlo teda aspoň rychle, když už to tak bolí. Nedalo se to skoro vydržet, zatínala jsem nehty do futer a kvílela a kvílela. Pomáhalo mi jen chodit, kmitala jsem po porodním pokoji jak Jožka Pribilenec, zatímco manžel mě po očku sledoval a četl si noviny ( při prvním porodu jsem se ho držela, při druhém pomáhal při tlačení, při třetím se mě na mé přání nesměl dotknout, úplně jsem rostla, když se jen ozval, nevím proč, vztah máme pořád stejně dobrý). Pak už jsem myslela, že bolestí umřu, respektive, kdyby to někdo nabídl s tím, že mimi to neohrozí, asi bych tu možnost i reálně zvažovala, než ty bolesti. Znovu jsem si řekla o epi, nález byl už tak pokročilý, že prý už nemá cenu mi ho dávat. Z posledních sil jsem chápavě přikývla, načež po odchodu PA jsem poprvé oslovila manžela: " oni mi ho nedají, chápeš, nedají a já je tak prosila...." a rozbrečela jsem se vysílením, deset minut na to se nám narodil náš dnes již pětiměsíční chlapeček. Dnes chápu, že ten epi fakt už neměl cenu, ale v tu chvíli jsem myslela jen na to, že zraněnýho koně po Pardubický z humánních důvodů někdy zastřelej, aby se netrápil a mě nechaj takhle trpět. Jasně naprostá konina, vždyť tohle utrpení má ten nejvyšší smysl, ale v tu chvíli to byla jediná má myšlenka.
Každopádně si ráda přečtu o tom, že to někdo měl jinak (třeba moje mamka tvrdí, že rodit mě byl celodenní očistec a rodit o dva roky později mýho bráchu, ač byl větší, byla procházka růžovou zahradou. Moc přeji autorce tohoto příspěvku, aby se mimčo mělo báječně stejně jako ona a aby případné další porody byly ne-li lepší tak stejné jako ten její první a třeba to tak bude, proč ne. Ráda si o tom aspoň přečtu a budu jí to moc přát.