Nedá mi to a musím reagovat. Nebudu tady obhajovat ani maminku, ale ani doktory.
V naší rodině se nedávno narodil donošený chlapeček,porod byl velmi rychlý až překotný.Po čtyřech dnes šla maminka s Míšou domů a hned další den k dětské mudr. poněvadž Míša jen spal...okamžitý převoz a diagnóza : zánět mozkových blan...bylo mu pět dní a doktoři oznámili,že Míša umírá...jenže po pár dnech začal dýchat sám,přibírat...velká naděje pro rodiče...jenže další rána...po vyšetřeních bylo sděleno,že Míšovi se rozpadá mozeček a aby se rodiče rozhodli,zda budou malého udržovat nebo ho nechají odejít, rozhodli se pro to druhé...Míša se hodně zhoršil a celkově bylo vše špatné...Maminka s ním byla denně celý den,hladila ho,mluvila na něj i když věděla,že umírá. Včera jsem se dozvěděla,že Míša zase dýchá sám,že tenhle Míša,začal sát mlíčko pusinkou,bez sondy a tenhle umírající Míša kope nožičkama...brečela jsem jak želva(sama za pár týdnů po čtvrté rodím)...ještě ho čekají různá vyšetření,ale začal s maminkou cvičit vojtovu metodu,zrak má podle všeho v pořádku....zázraky se dějí a myslím si,že neskutečně pomáhá kontakt s rodinou...sami lékaři to prý nechápou a nechtějí tomu věřit...Míša má obrovskou chu´t do života...kdyby za ním maminka denně nechodila,kdyby s ním nekomunikovala,myslím si,že už tady není.
Je to třeba jen můj názor,ale to dítě to cítí,že s ním ty rodiče jsou,že ho milují...že ho potřebují!