Můj syn se jmenuje Robert. Problém, jak mu domácky říkat vyřešil sám. Bála jsem se, že bude své jméno komolit a kdoví k čemu dojdeme.(Přiznám se, že jako miminku jsem mu říkala Robinku, nic lepšího mě nenapadlo.) Většinou na něj volám Robi, Robine, Roberte. Paní učitelka ve školce mu začala říkat Bertíku, a to těžce snášel. Vypořádal se s tím ale sám a velmi rychle: "Já nejsem žádnej Bertík, já jsem ROBERT!" zaznělo čistě z úst mého 2 a 3/4 roku starého broučka. Tak a máme jasno! Oddychla jsem si, že se s tím tvrdě znějícím jménem ztotožnil.