Ecim, nevím co jako tříletá, tak ranné vzpomínky nemám, ale později jsem určitě nechtěla, aby si se mnou máma hrála. Zato tu krásnou mrkací velkou pannu, co měla spolužačka (rodiče dovezli "ze západu"), tu jsem chtěla. Všechny jsme ji chtěly taky. Daly bysme všechny naše rozvíjející hračky pro chudé

Já si s dětmi taky nehraju. Resp. hrajeme třeba ruletu, domino, karty, ale s hračkama, kostičkama atd. tedy ne.

Hrají si úplně stejně, jako já kdysi, jen ty kulisy a figurky se změnily. Co já dělala s plyšáky, dělá moje dcera s "petšopáky", co můj bratr s vojáčky, moji kluci s Gormity, a pod.
S polínky si nikdo nehraje už sto let. A současně každý, kdo přijede třeba na chalupu (alespoň moje děti baví štípat dříví). Ale už fakt nepředstírají, že to jsou hračky
Přitom fantazii mají, že zírám. Možná větší než já, která toužila po mrkací panně a pak Barbie, a dostala plyšáka a nejobyčejnější panenku