Mayo, "adoptovaného" dědečka moc přeju!!
Taky jednoho mám a byl a dodnes je naprosto perfektní.
Ten první bio mi zemřel v mých 5-ti letech (vím, že jsem ho měla moc ráda,bohužel odešel moc brzy), ten druhý zemřel až když jsem byla dospělá, ale byl celou dobu špatně pohyblivý a možná i tím ten kontakt nebyl tak intenzivní, kdo ví...

Můj syn má jen tohoto biodědečka a pak pradědečka (toho mého "adoptovaného") a já mám z toho dost často takový pocit - jako by si toho můj táta moc nevážil, že ho má, skoro mi to přijde - lehce nabyl...nebo já to fakt nechápu...

Přitom synek by na něm visel - úplně to na něm vidím... jenže děda mu spíš škodí a různě ho popichuje a dráždí (jak sám Kubča říká), nikdy ho nepochválí (ale to nechválil ani nás - svoje děti)...

Když o tom s taťkou mluvím, prý to dělá proto, že děti se mají dráždit a prý aby z něj nevyrostla holka... no