Tak pro nás by například nepřijetí (nervy apod) tragédií bylo. Dcerka si na obyčejné základce opravdu užila, totální odstrčení kolektivem, psychickou i fyzickou šikanu, do toho řeči učitelek, proč jsme ji prý učili tolik dopředu (že se všechno naučila sama - nezájem), že v hodinách nic nedělá a čte si, čímž provokuje ostatní drahoušky (že má celohodinovou práci hotovou za deset minut je její problém). Dcerka chodívala domů hodně smutná, zdeptaná = zdravotní potíže. Do pátého ročníku doválčila na církevní ZŠ - učitelé super empatický přístup, tolerantní kolektiv s jistými morálními základy - ale nudila se. Na gymplu je maximálně šťastná, má stipendium, konečně si může s hum. zaměřenými spolužáky probrat křižácké výpravy, k novým koníčkům (šerm) jí naopak spolužáci přivedli (na státní Zš brečela před každým tělocvikem, děti se jí smály, učitel popichoval - dneska udělá na šermu salto dozadu, za což ale patří dík i církevce, tam panoval respekt a úcta i od učitelů k žákům) Spokojenost. Nikdo ji nenazývá šprtem, nikdo netvrdí, že je divná, když nemá u huby žváro a ráda čte Čechova...