Autorce musím oponovat. Moje dcera měla od 1. třídy samé jedničky. Bydlíme na vesnici a tak ji jako žákyni 5. třídy čekalo rozhodnutí - buď gymnázium v Praze nebo další ZŠ také v Praze. Dcera na gymnázium nechtěla (nevěřila si, bála se vysokého tempa), tak přestoupila na ZŠ.
To bylo NEJHORŠÍ ROZHODNUTÍ V MÉM ŽIVOTĚ. Dcera nastoupila do 6. třídy na ZŠ v Praze 6 a hned 1. den jsme obě věděly, že je to OMYL. Spolužáci neměli o školu zájem, byli hrubí, vulgární, holky se jí smály, že je šprtka, zatímco ony chodily kouřit za keře před školou. Dcera tam k sobě neměla žádnou "normální" spolužačku. Ze školy mi chodila zoufalá a nešťastná. Obdivuju ji, že tam v tom šíleném prostředí vydržela 2 roky a ze 7. třídy už sama chtěla zkoušet přijímačky na šestiletý gympl. Dostala se - nechci se chlubit - i díky mně, že jsem se s ní poctivě připravovala, protože školní výuka na ZŠ byla na katastrofální úrovni (ani se nedivím při té skladbě žactva v její třídě).
Nyní je dcera už ve 3. ročníku šestiletého cyklu, má stále vyznamenání (dvakrát měla samé jedničky) a je neskutečně šťastná, že se dostala na takovou prestižní školu. Kolektiv ve třídě mají suprový, profesorku skvělou, prostě paráda ve všech oblastech. Takže já se zakladatelkou tohoto tématu nemohu souhlasit. ¨¨
Pro moji dceru byl 2. stupeň ZŠ očistec.