Každý začátek ve Francii je neuvěřitelně (a hlavně nečekaně) těžký, Francouzi to dají člověku-cizinci sežrat.
Francie je totiž plná cizinců, kteří jsou často vnímáni jako "podřadní" (nejvýše je dodnes v této demokratické zemi aristokracie, byť byla zrušena) - ale umějí řeč mnohem lépe než noví příchozí.
Navíc je obrovský rozdíl v hodnocení, tedy ve známkování. U nás je normální mít jedničky a dvojky. Tam se dávají body, vždy několik z dvaceti. Tedy 15/20 (našinec omdlévá studem, jak blbě dopad, Francouz se dme pýchou, bo je fakt dobrej), 10/20 (stačí, abyste prolezli), 16/20 (to člověka potká párkrát za život).
Nikdy jsem nezažila tolik zhroucených lidí, jako na stáži na francouzské univerzitě. Nejhůř to nesli Italové (jimž francouzská stáž zničila výsledky celého vysokoškolského studia) a Němci (nechápali systém, tedy spíš si nevšimli, že nějaký je).

Na druhou stranu existují spousty materiálů pro práci s cizinci, ať už cizojazyčnými dětmi, dospělými, negramotnými, lidmi, kteří nevládnou latinkou atd. Knihkupectví pro učitele přetékají příručkami. Ale jde o to, aby se vůbec zajímali a pro příručku si došli, že.
V úrovni přípravy na cizince ve školách jsme daleko hluboko za Francií, ale oni si dokážou stěžovat i na mnohem vyspělejší systém, než máme my. Kritizování a brlbání mají v krvi.

Církevní školy (obvykle katolické) jsou významné tím, že tam chodí většinou bílí Francouzi, nikoliv věřící, o to nejde. A taky tam nejsou muslimové čili Arabové. A to je pro rodiče důležité.

Když jsem pochopila šíři jejich "demotivujícího systému" a nerovného přístupu k ne-tak-bohatým, jiným, cizím, menšinám atd., nechápala jsem, jak ta země může být tak úspěšná. Ale už Lawrence Durrel nazval Francii "mistrovským dílem stvořeným blbci" (jestli si ten citát pamatuju dobře).