Super článek, je dobře, že to popsal tak natvrdo. Žít nějakou dobu v cizině mi vždycky připadalo jako zajímavá (a užitečná) zkušenost, ale když má člověk děti a uvědomí si všechny tyhle okolnosti, tak za nějaký osobní enjoy to vážně nestojí. Už nerozhoduju jen o sobě, ale i o dětetech. A pokud je tím "obhajovacím" důvodem práce... upřímně, nedovedu si představit pracovní situaci, kdy by výjezd do ciziny nebylo možné odmítnout. Buď si mě zaměstnavatel natolik cení, že si mě nechá, i když do ciziny nechci, a nebo nazdar, půjdu pracovat jinam. U člověka, který takovou nabídku vůbec dostane, nebudou šance pracovního uplatnění zrovna malé. Vystavovat takovým situacím své děti pod zástěrkou praconí nutnosti je imho čirý alibismus. Jasně, ať se děti učí jazyky a vyjedou si na zkušenou, ale až budou dost velké na to, že to bude jejich volba. Naordinovat jim dětství v izolaci, bez kamarádů... to bych svým dětem fakt neudělala.