Musela jsem rodit v Motole kvůli vývojové vadě miminka, kterou nám zde i sledovali. Na oddělení rizikového těhotenství, kde jsem 3 dny předtím ležela vše super. Ovšem poté, co mi paní doktorka vložila tabletu na vyvolání porodu, jsem byla upozorněna, že to bude na dlouho, někomu to trvá i pár dní. Já jsem však nebyla ten případ, tableta mi začala účinkovat hned, s čímž nikdo nepočítal a tudíž mě nikdo nehlídal. Upozorňovala jsem sestry i doktorku, že chci manžela u porodu a kdy mu mám teda dát vědět, měl to hodinu a půl cesty z našeho domova, na všechno byl pořád čas…. Hodinu po vložení tablety už jsem nemohla ani chodit, ale nikdo si mě nevšímal. Nakonec musely spolubydlící z pokoje přivolat sestru, aby mě dovlekla na vyšetřovací stůl, kde jsem jak dlouho čekala na nějakou doktorku, která by mě prohlédla a přikázala učnicím, aby mě dovezly na porodní sál. Manželovi jsem ve spěchu psala smsku, samozřejmě to nestihl, i sprcha probíhala téměř v běhu, o klystýru nemůže být řeč. Doktorka na porodním sále i porodní asistentka byly úžasné, proti nim nemůžu říct ani slovo. Až potud bych neměla tendenci nic říkat. Ale oddělení novorozenecké i šestinedělí bylo pro mě šokem. Nejprve mě udivilo, že mi nenechali ani hodinku na vydechnutí a vzpamatování (kromě těch dvou hodin proležených na sále) a hned mi přivezli miminko. Postele strašlivě vysoké, nedalo se na ně s klasickou ženskou výškou vlézt, natož snad po porodu! Bohužel pro mě, nebo spíš bohudík, jsem vše musela srovnávat s naší okresní mnohem menší nemocnicí. Miminkům se v Motole nedělají žádná základní vyšetření (kyčle, UTZ mozku a ledvin, sluch…), protože na nic prý nejsou peníze. Přednáška a poučení o kojení proběhla jakoby mimochodem, dál se o to nikdo nezajímal. Sestřičky nemají prostě na nic čas. Zažila jsem na pokoji se mnou 3 maminky a všechny odcházely s příkrmy!! Přišlo mi to naprosto strašné. Ale vím, že kdybych nebyla druhorodička – tedy věci znalá, tak bych tak dopadla nejspíš taky. Všechny tři maminky mi děkovaly, že jsem jim moc pomohla, byly vděčné, že jsem jim poradila, což je alarmující, že děkují mně a né sestřičkám ! Další pro mě smutnou záležitostí bylo to, že na oddělení nesmí starší děti – sourozenci, na jednu stranu to chápu kvůli nakažlivým nemocem, na druhou stranu je to pro maminky i pro sourozence hodně stresující záležitost a neslyšela jsem o tomto zákazu v jiných porodnicích. Musíte tedy s rodinou jít mimo oddělení a miminko tam necháte napospas neochotným sestřičkám. Bohužel jsem byla sama i svědkem toho, jak si sestřičky na poradě předávaly pacientky s dost šokujícími poznámkami o nich. Poslední věc, která mě jako rodičku s návalem hormonů, plačtivou a ve stresu, „dodělala“, bylo to, že mě ani né povinných 72 hodin po porodu náhle z důvodu nedostatku míst „vyhodili“. Měla jsem odcházet až pozítří od tohoto dne podle původního plánu. Hlavně pro mě neměl kdo přijet, přece jen bydlíme 130km odsud a nebylo to plánované. Takže pro mě manžel dorazil až v podvečer, ovšem od 10hodin dopoledne jsem neměla postel, mohla jsem sedět jen na židličce. Kdo ví, jak se JEN sedí, po porodu, tak chápe, co to asi bylo. Miminku naštěstí postýlku nechali. Celý den jsem probrečela a popoháněla hodinové ručičky očima. Prohlídka maminek, resp. gynekologických záležitostí je pro mě také naprosto nepostačující, nedělá se ani žádný UTZ, doktorka se „koukne“ od dveří a řekne dobrý. Určitě bych tomuto oddělení neudělila pochvalu. Naše malá porodnice má dost průserů a neduhů, ale přístup sestřiček člověku aspoň zlepší ten celkový dojem, to se o sestřičkách v Motole říct nedá. Zažila jsem tam pouze jednu příjemnou. Toť můj dojem z Motola , tak ať máte lepší….
Ovšem co se týče péče o miminko kvůli naší vývojové vadě, tak naprostá spokojenost. Doktoři super, příjemní a nic nepodceňují. Dodnes tam jezdíme.