reaguji na "v ústavní výchově mají děti to prostředí opravdu stabilnější, jsou více zvyklé na změny, na péči více osob, ke kterým zase tolik nepřilnou, jako k pěstounům, takže to pro ně není taková rána, když přejdou třeba do jiného ústavního zařízení než od pěstouna k pěstounovi."
- to je právě ten kámen úrazu a učí se o tom již na VŠ psychologii. Když si to dítě v pár prvních měsících tu vazbu nevytvoří (což se bohužel v ústavu děje, pokud např. jedna osoba nedochází na navázní pouta), je riziko, že to dítě se tu vazbu již nikdy nenaučí navázat. naopak když je dítě u jedné pevné osoby nějakou dobu, to pouto si vytvoří. potom nebude mít takový problém si to pouto vytvořit i k další rodině.
takže proto já jsem 100 % pro, aby dítě nebylo v kojeňáku, kde se okolo něj točí mnoho personálu a dítě se pak může stát k sociálním vazbám jakoby apatické.

kamarádka na praxi v kojeňáku vyprávěla, jak jim zakazovali miminka chovat a uťěšovat, když plakaly, nebo když jim něco bylo. ty děti potom přestanou ten pláč používat jako nástroj (personál mí klid), jenomže co za paseku to nadělá v jejich duši, o tom ani nechci přemýšlet...