Rachomejtle,

ve spoustě věcí máš určitě pravdu. Lidovky fungují víceméně stejně jako před 20, 30 lety. Ale zase je to všechno o lidech a o přístupu. Syn hraje šestým rokem na zobcovou flétnu v lidušce. Bydlíme na malém měste, tudíž i liduška je malá - pár učitelů, jeden ředitel (který také vyučuje). Syn má celou dobu jednoho učitele, u kterého je učení hry na flétnu prostě zábava - klasické skladby prokládá současnými pro děti zajímavými, doprovod z CD je běžná věc, doprovází děti na altovou flétnu, klarinet, klavír. Občas je nějaký ten malý koncertík pro rodiče (max. 6 dětí), ale myslím, že to k tomu patří, atmosféra je to vyloženě komorní a děti se chtějí předvést, co se naučily a těší se na potlesk od rodičů (i když se to třeba úplně nepovede).Příští rok by měl syn přejít na jiný dechový nástroj, jeho jediná podmínka je, že to bude u stávájícího pana učitele, tak uvidíme, co společně vyberou.
Každopádně bych lidušky jako takové nezatracovala, pokud má dítě štěstí na učitele, který ho dovede zaujmout a motivovat, může tam získat dovednosti, které v životě využije (i když ne k uživení, tak pro zábavu). Nevím, jak je to jinde, ale u nás oceňuji i to, že poplatek za lidušku je pro mého syna nejlevnější kroužek ze všech, co navštěvuje (karate, plavání, angličtina).
Nevím, jakými předpisy/vzdělávacími plány jsou lidušky vázané, ale asi je to opravdu o lidech.

Renata