Nechápu, proč tak zhurta. Najděte si soukromé kantory, hudebka prostě nějaké nároky klade. Protože naučit se na nástroj, asi stejně jako sportovat prostě je těžké, vyžaduje trpělivost. Dobrý učitel je základ, ale že to je pracné, zdlouhavé, to nelze ošidit. Hudebky nejsou relikt,jako relikt je dnes chápaná jakákoli poctivá práce. To je výpověĎ o nás. Dobře mluvit, dobře hrát, dobře tančit, vše dá práci. Jsme v době, kde na nic není čas. My si ho neuděláme. Hrála jsem od klasiky, po garáž s kapelou a můžu říct, že bez klasických základů se neobejdete. Některé věci nelze zjednodušovat a v tom je jejich krása. Ve svých pětatřiceti to chápu, v deseti těžko, ale od toho jsem dospělá, abych to aspoň zkoušela vysvětlovat dětem. My se dnes chováme a myslíme jako desetiletí. Veškeré inovace ve školství a volání po hravosti jsou liché: dostat kvalitní zvuk z jakéhokoliv nástroje je běh na dlouhou trať a každá práce s sebou nese chvíle krize, kdy se nedaří. Pokud budu učit nástroj, můžu motivovat dítě, dávat repec na výběr, ale neobejdu to, že např. hrát nezávisle oběma rukama je prostě zatraceně těžké apod. Můžu jen trpělivě podporovat žáka. Proč interní koncerty ? Někde se to zkusit musí a muzikant má přece zkoušet vystupovat před lidmi.To přece patří k tomu, že se někdy nezadaří. Připadá mi, že jsme všichni jak skleníkové květiny. Tvrdím, že v nehorším případě hodiny na hudebce zůstanou jako veselá příhoda "jak mi to nešlo" a z hlediska životních trablů, to považuji za takové krásné trauma ))))