Mohu-li reagovat na první ohlas okolo článku zmiňující se o falešném zpěvu 7 letého děvčete, zajímalo by mě zda maminka své dceři řekla, co si o jejím zpěvu myslí. Po přečtení článku jsem si totiž uvědomila jak moc mě mrzelo, když mi moje mamka říkala jak falešně zpívám (přesto že i ona má dokonalý hudební hluch jak se říká) a jak moc mi dala zkušenost se zpíváním s přáteli u ohně, u piva či třeba v čajovně. Byť můj zpěv je pravděpodobně falešný stále, ta radost z toho, že jsem součástí nepopsatelné chvíle je prostě velmi naplňující a nenechala bych se o ni připravit jen proto, že můj zpěv není tak uchu lahodící jako zpěv co já vím koho. Navíc, a to mi přijde snad nejdůležitější, lidé z naší komunity (dřevárníci, LARPeři)byť mnozí hrají na nějaký hudební nástroj a zpívají, nebo jen hrají/zpívají NIKDY neokřikují ty kteří v tom nejsou tak dobří. Jak se píše ostatně i v článku zpěv a hudba prostě k životu patří a dělá lidi šťastnější a vyrovnanější.

Dále bych měla poznámku k několikrát zmiňované komerční hudbě (necituji). Nemyslím si, že je tak nevhodná jak píše dotazovaný. Samozřejě nestuduji tento obor a tak nemám takový rozsah informací a vědomostí, ale jakožto běžný konzument hudby si dovoluji tvrdit, že její přítomnost v mém životě je absolutní nutností. Ale musím to být já, kdo zvolí co a kdy a v jakém množství budu poslouchat a hlavně proč.

A poslední věc o které bych se chtěla zmínit, je čistě moje asociativní myšlenka, která mne napadla při čtení článku, zejména pak části o nevhodném pořadí učení malých dětí, respektive prostě učení hudby (nejprve noty a potom zvuk). Z filozofického hlediska je zcela zřejmé, že je první zvuk a až pak jeho pojmenování ať už je to písmenem či nějakou jinou grafickou značkou. Hudba je velmi intuitivní a přirozená a její zápis je přeci pouhým vyobrazením lidské touhy, věci pozorovat - zaznamenat - zařadit či zkrotit a vytvořit řád. Poslední zmiňované pak asi nejvíce.