Vymlouvat ti klišé o Balkánu nebudu, ale švagr dělá ve Švédsku a taky mu přijde, že se tu kdekdo mračí.
Pro ostatní jen pro ilustraci, vraceli jsme se z dovolené přes Bosnu a přespali v penziónku, kde jsme byli před třemi lety, paní si nás pamatovala a měla nefalšovanou radost, že jsme se vrátili, že nám chutná, zajímalo ji, jak se máme, i děti tu atmosféru vycítily a náš čtyřletý synek se prostě za domem v sadu natáhl na záda a koukal na nebe. A to měla paní za sebou tři a půl roku války, o hladu, bez elektřiny, pak dvě operace nádoru na mozku, krize na ně dopadla podstatně víc než na nás a i bez ní mají životní úroveň někde jinde, kdyby nepodnikala, z důchodu by akorát živořila.
Všichni takoví nejsou nikde, to je jasné, ale od nás si takový zážitek prostě nepamatuju. Zato lidí, které potěší třeba už jen pohled na cizí děti, jsem potkal v cizině pravidelně hodně, u nás je to menšina.
A to srovnávání je koneckonců fuk, kdyby se mračili všichni všude, stejně by mi to nepřišlo normální. Občas mám pocit, že když se sejdou tři Češi, dva z nich začnou za deset minut na něco nadávat a stěžovat si, a pak už se jen předhánějí v tom, co je špatně a co je ještě horší. K čemu? Je dost hezkých věcí, jen je vidět.