Ne kvůli konkrétním názorům, ale proto, že jsem se nikdy nenaučila držet dvě věci: Hubu a krok. Projevovalo se to například tak, že jsem se zastávala paní v důchoďáku. Mentálně na tom byla tak špatně, že bylo možno jí beztrestně ubližovat množstvím drobných ústrků a odbýváním péče, ale ne tak špatně, aby si dobře neuvědomovala, co se děje. A případný stížnosti se daly smést ze stolu jako blábolení bláznivý báby. O otázky národností nešlo nikdy, málokdy se stane, že by v domově pro seniory nebo ve stacionáři pro děti s postižením došlo na rasistický řeči.