Ještě je tady možnost dát dítě k adopci. Najdou se lidi, kteří jsou ochotni se o takové dítě starat. Akorát nerozumím tomu, jak se naše společnost dopracovala k tomu, že je to větší stigma než dítě de facto zabít. Já vím, je to těžší, odnosit, porodit a žít s vědomím, že jsem se nedokázala o něj postarat...a že mě jednou v dospělosti třeba navštíví a bude klást otázky. A to nemluvím o otázkách a řečech sousedů, kolegů...lidí, kterým do toho vůbec nic není.
Já ženy, které podstoupí potrat, neodsuzuju (určitě je dobře, že ta možnost tady je, absolutní zákaz vede jen k tragédiím a samozřejmě v závažných případech ohrožení matky mi připadá prvořadé zachránit matku, protože dítě bez její existence nepřežije a nenarodí se žádné další)...ale mám problém je pochopit. Sama nevím, jak bych se zachovala, kdybych se ocitla v takové těžké situaci. Ať je postižení jakékoli, před narozením to nejde s určitostí říct, proč nedají dítěti alespoň šanci? Vychovávat postižené dítě je těžké, neodsuzovala bych rodiče, kteří se postiženého dítěte vzdají. Nebylo by lepší jim víc pomáhat, než je odsuzovat? Vždyť komukoli z nás se v zlomku sekundy může stát ze zdravého dítěte postižené. Až se mému synovi stane úraz s těžkými následky, taky dostanu možnost, jestli se chci o něj starat, nebo ho chci ´utratit´? Doufám, že ne...
Chápu, že společnost nezvládne starostlivost o všechny a potrat je jednou z ´regulací´. Ale podsouvat to rodičům, jako vysvobození pro děti, které by údajně celý život trpěli mi přijde manipulativní. Taky nemám ráda, když někdo řekne, že děti bývají kruté...Děti nejsou kruté, děti dělají jen to, co vidí okolo sebe, takže by se spíš dospělí měli zamyslet nad tím, co sami říkají a dělají.