Já chápu, že tyto peníze nelze poslat ve formě přídavků přímo rodinám. Tak by se množili jen ti, co je pro ně počet dětí nástrojem výdělku, ale nikdy nic jiného kromě šuk..(výroby dalších dětí) dělat nebudou. To je třeba omezit, to chápu. Co ale nechápu je, proč teda vykládáme mladým normálním rodinám, že na to, aby mohly mít děti, si musí nejdřív našetřit, hranici prvního dítěte v rodině jsme posunuli ke 30 rokům věku, přičemž rodina se rozmýšlí, jestli si může dovolit to druhé, protože platí hypotéku, a kdyby jeden z rodičů přišel o práci, má rodina rázem problém.

A ještě jedna věc: článek proaguje SOS dětské vesičky. Protože jsem pracovala v dětském domově, zajímala jsem se o podmínky práce v SOS dětské vesničce. Je to útvar umělý, matka v něm pracuje na plný úvazek, přičemž jede především na sociální dávky. I ona sama je příjemkyní sociálních dávek, nemá plat. Já jsem měla dojem, že za odvedenou práci by měl náležet plat. Chudá můžu být, když nepracuju, ale pracovat a přitom být chudá, to mi rozum nebere.
SOS dětské vesničky nejsou dobrý příklad pro děti, co se týče modelu rodiny. Jako pěstounka je vybírána především žena, která nemá a nemůže mít vlastní děti, teprve pak nastupují ženy, které jsou např. rozvedené a mají své vlastní děti. Muži se tu prakticky nevyskytují a pěstounka se vpodstatě odsuzuje k celoživotnímu celibátu. Podle mne te model SOS dětských vesniček přežitý. Já osobně bych preferovala výchovu dětí v pěstounských rodinách, protože ty mají k běžnému životu nejblíž. Dětské domovy a dětské vesničky nejsou správný model a nenaučí děti do praktického života nic. Děti neví, že se platí elektřina, voda, topení, že je třeba máknout, aby byla na stole večeře a že prádlo se taky samo nevypere a dovolená? Na tu je třeba fakt šetřit. Když se pak podívám na to, jakou almužnu dává pěstounům stát, je mi z toho smutno. Jaký je to rozdíl oproti dětským domovům!