Znám, taky jsem zažila před lety..
Je to hrozné číst to takhle černé na bílém, ale uvažovala jsem téměř stejně.
Přešlo to po několika letech tak nějak samo, můžu být šťastná, že mám dvě zdravé krásné děti, zdravotní následky mi nezůstaly.
Ale pisatelce rozumim, oni se ty myšlenky do duše vkradou nenápadně a pomalu, člověk si toho ani nevšimne, že už je otrokem (ne)jídla a vlastně nic jiného ani neřeší.
Že vám je věčně zima? Tlačí kosti při sezení v tramvaji? Motá se hlava? Každý na potkání vám říká "najez se konečně pořádně" atd.atd.Člověk jakoby neslyšel, jediný co vás zajímá je, jak nepřibrat ani deko, ideálně spíš nějaký ještě shodit..

Pisatelce držím palce,ať se z toho dostane!!