Vím o čem ta dívka píše,protože já jsem si toto prožil před 4 lety a dodneška je mi dost smutně.Nechápu,kolik takto nemocných dívek je a neustále to roste.Asi nemají dost jiných zájmů a tak vlastně bojují proti rodině,škole a nebo upozorňují na sebe sama.
Můj problém s dcerou začal poměrně pomalu.Vždy byla dost činná a sportovně aktivní a tak když začala jezdit na kole tak jsem jí nesledoval,ale ona při jídla vlastně krmila psa,kterého měla u nohou a tak jsem viděl,že vše snědla.Když jsem pojal o ni strach,myslel jsem,že má problémy endokrinologické a i tak jsem ji nechal vyšetřit -vše ale bylo v normě i když její babička měla problém se štítnou žlázou.
Protože však ztrácela váhu a ona je dětský typ /dodneška i když je jí 20 let vypadá na 13/tak jsem jí nechal vyšetřit v Motelo,protože jsem měl podezření na anorexii -příbuzní mně vlastně přesvědčili a tak jsem jí nechal ve špitále.
Doba léčby byla dost dlouhá,protože sice pod dozorem jedla,ale váha nějak nešla nahoru,ale nakonec jsem jí dostal zpět domů -ale od té doby jí jen sama,jen to co sama chce a hlavně vše musí být nízkokalorické.A do dnešního dne mi nezapomene,že jsem jí donutil se léčit.
Takže -tato progresivní nemoc si neustále vybírá dost velkou daň a hlavně ničí beztak problamatické soužití v rodině.