S tělocvikem to není ani tak o konzumním životě rodin, co si budeme povídat, ten byl i za komunistů a možná více než dnes. Problém já osobně vidím v tom, jak jsou hodiny tělocviku vedeny a taky v tělocvikářích. Já si pamatuji tělocvikáře jako dost fanatické dozorce, kteří uměli akorát řvát a ponižovat, když někomu něco nešlo. Všechno se dělalo na známky a museli jsme dělat i věci jako např. hvězdice nebo stojky. Já mám pohyb ráda, tlustá jsem nebyla a nejsem, ale třeba ze stojky nebo kotoulů jsem měla nepřekonatelnou panickou hrůzu. Tělocvik pro mě znamenal obrovský stres. Na gymplu nám dali tělocvikáře - bývalý lampasák, který to doslova žral a byl na nás pes. Za to, že jsem odmítla dělat hvězdici, jsem dostala na vysvědčení 4. Prý ne za to, že jsem ji neuměla, ale že jsem byla neposlušná a nechtěla se ji ani učit. Já se prostě jen hrozně bála a odmítala dělat vrkoče hlavou dolů. Dodnes nerozumím, k čemu je to jako dobré umět stojku nebo hvězdici. Další věc - jak se takovému chlápkovi omluvit, že jste to dostala a je vám fakt zle? No raději nijak a nechat se buzerovat stylem "běháš jak paní továrníková po nákupech" "i mrzák by předvedl víc než ty" "takové nemehlo se těžko vdá, jak by plnilo své povinnosti v ložnici". Podle mého názoru by tělocvik neměl být známkován, měl by pouze vést děti k radosti z pohybu a sloužit také jako relax od složitějších předmětů. Jenže mám obavy, že to by právě páni tělocvikáři nesnesli, brali by to určitě jako degradaci. Taky chápu, že u dospívajích může být tělocvik problém - tělo se mění a dívka nebo chlapec mají hodně problémů sami se sebou - začnou růst prsa, bolí to a podprsenku zatím ještě nenosí - jak potom běhat, navíc před ostatními apod. S nechutí tělocviku je to zkrátka složitější a chtělo by to především víc citu. Jenže ono svádět všechno na konzum a nákupní centra je tak snadné, že.....