Jsem docela ráda, že se tohle "tabu" téma otevřelo. Trochu pokritectví z mé strany, protože sama o tom moc nemluvím a většina lidí v mém okolí ani neví, jak to vlastně máme. Sice se za to nestydím, ale mám trochu problém s reakcemi lidí. "Jé a to se smí? A co děti, to budete nějaké adoptovat nebo jak jako..."
Manželé jsme už pět let a máme zdravého skoro čtyřletého syna. Je trochu hyperaktivní, ale to je dneska každé druhé dítě a navíc se narodil hodně přidušený. Ale i já jsem měla z problémů s genetikou a vadami, o kterých se tolik mluví u příbuzenských svazků, strach. Můj gynekolog je samozřejmě o naší situaci informovaný, takže jseme s manželem absolvovali genetické testy a také genetické testy plodu... Nejsme hazardéři, zvlášť když se má hazardovat s životem někoho jiného než jsme my sami. Jsem ráda, že testy dopadly dobře a nemusela jsem se rozhodovat jak dál. Jsem šťastně vdaná a máme krásného kluka, ale sourozence se asi nedočká.
Ale... jednou budeme muset Matýskovi vysvětlovat jeho zvláštní "rodokmen" a to dřív, než to někdo udělá za nás. Tak se na nás snad nebude dívat skrz prsty.