Taky jsem měla takovou babičku. Ale umřela moc brzo. Měla 75 let a byla moc nemocná. A poslední půlrok jí srdce pracovalo jen z 1/4. Přesto, že jí lékaři dávali jen pár dní života, žila ještě půl roku a to tak, jako by ani nemocná nebyla. Kdo o její nemoci nevěděl, myslel si, že je plná života a bude žít do 100 let. Byla to moje druhá máma. Nikdy mne neodbyla, vždycky mne vyslechla a taky vždycky poznala, že mne něco trápí. Její fígle v kuchyni používám dodnes. Přesto, že zažila jen našeho prvního syna, vychutnávala si ho plnými doušky. Jezdili jsme k ní vždycky na celý den, ona s ním blbla, jak za mlada. Vždycky jsem jí říkala: "Babi, šetři se," ale ona vždycky odpovídala: "Musím si ho užít, vždyť nevím, jak dlouho ještě budu moct. Umřela právě v den jeho 2.narozenin. Den předtím jsme měli oslavu u nás doma. Byli jsme tam všichni. Když se s námi loučila, měla slzy v očích, dodnes vidím ten její pohled plný lásky. Říkala jsem si, že se s námi loučí nějak tak jinak, než vždycky. A u dveří mne ještě objala, jak to vždycky dělávala a řekla: "A zase brzy přijeď..." Když mamka volala ráno, že babička v noci umřela, bylo mi to moc líto, ale taky jsem se s ní loučila už dávno...I když to letos budou 4 roky, vzpomínky na ní a zvlášť na ten poslední den s ní a její rozloučení jsou tak živé, jako by to bylo včera.
Díky Bohu, za takové babičky! Nebýt jich, byli bychom v životě o hodně ochuzeni. Snad i my budeme jednou takovými babičkami svým vnoučatům