Mne ZUŠ od učení se na nějaký nástroj odradila. Bylo možno hrát jen na piano, to jsme ale doma neměli, bylo drahé. Mohla jsem sice nějaký čas cvičit ve škole, ale to pak padlo. Bavila by mne kytara, ale na tu nebyli učitelé a sama bych se nenaučila, neumím kytaru naladit. ZUŠka bazírovala na stupnicích. Co mi bylo platné, že jsem se naučila stupnice obouruč ... když se to nedalo poslouchat, byly to prostě jen stupnice. Učila bych se ráda, ale jen stupnice a etudy pořád dokola? Bavily mne písničky, uměla jsem jich hrát nakonec stovky, ale k čemu to? Doma piáno nebylo, ani jako dospělá jsem na něj neměla, ven k táboráku se to odnést nedalo a pak už jsem ani neměla kde hrát. Přešla bych na tahací harmoniku, ale pracovní doba ZUŠky mi v dospělosti kolidovala s prací a nejsem zas takový borec, abych se naučila hrát sama. Nějaký čas jsem foukala aspoň do flétny. Dneska už neumím na nic, děti taky ne (bohužel chtěly hrát piáno, ale na to jsem jako samoživitelka neměla zdroje) a navíc je odradilo totéž, co mne: drilování stupnic. Tak třeba jednou vnoučata... A třeba budou mít víc štěstí, protože ke hraní písniček pro radost podle mne stupnic jaxi netřeba...