Dobrý den,
jako klíčové vidím opravdu to, komu se dítě dostane "pod ruku", a povahové rysy dítěte - jak to ustojí. Já jsem chodila do hudebky do 5.třídy, pak mě vyhodili... Chodit tam bylo pro mě velice stresující, na druhou stranu jsem ráda, že jsem se naučila základy - mám doma piáno a sama si hraju jen tak pro radost. Mrzí kmě ale, že neumím hrát pořádně, že mě vyhodili.
Můj syn začal asi v 10 letech sám hrát a projevoval veliký talent. Přihlásila jsem ho do neratovické ZUŠ. Bojovali jsme, aby měl jednoho pana učitele, ale bohužel před byrokracii zdejší školy jsme neprorazili. Byl u učitelky a začal chodit za školu, totálně ho to přestalo bavit, tak jsme to ukončili - s nadějí, že zase doma aspoň pro sebe začne... Ale trvalo několik let, než si na piáno znovu sáhl. Kdybych to byla věděla, nechala bych ho, ať si hraje sám... Teď už mi přijde, že to stagnuje, že ten pravý věk, kdy se zápalem hrál naspoň doma, je pryč...
Na druhou stranu, má teď jiné koníčky - focení, film - a chodí na kroužky, kde ho to baví. A to je důležité, že nějakou zálibu má.
Dcerka (7 let) chce teď chodit na bubny (už asi rok) a na piáno (čerstvě), tak to co nejdřív chci zařídit (i když nevím, kde na to vezmeme). Ale na piáno ji nechci dávat do hudebky, kde si ani nemůžeme vybrat vyučujícího. Navíc hudební nauka je v Neratovicích pro většinu dětí odpuzující, jak vím z vyprávění mnohých maminek. Je fajn, že dnes už má člověk mnohem víc možností na výběr než za našeho dětství... přesto i tak se to přes veškerou snahu nemusí podařit.