Žádný trest. Prostě jen přirozené důsledky. Bylo provedeno hodně psychologických testů s výsledkem, že trest není v učení motivující. Naopak, může snížit přirozenou motivaci. Já na své děti tresty nepoužívám a i v uplatňování přirozených důsledků jejich činů se musím krotit, abych to neprezentovala jako trest (třeba když jsem naštvaná), protože když to berou jako trest, připadá jim to nespravedlivé a nemá to ten správný účinek.
Dělat chyby je přeci úplně přirozené, na nich se člověk učí a vůbec nejlepší je, když si ty chyby člověk objeví sám. A dávat dítěti horší známku jen proto, že otravuje...když tak máme známku i z chování (i když to je taky pěkný nesmysl). Spíš by se měla zamyslet nad tím, proč asi otravuje, většinou asi proto, že se nudí.
A vůbec si myslím, že menší děti známkování nechápou a když tak jenom jako odměnu a trest. Nemají potřebu se porovnávat s ostatními, jak na tom jsou (pokud je k tomu někdo cíleně nevychovává). Potřebují jenom zpětnou vazbu, ale normální věcnou, ne spojenou s pocitem hanby, křivdy a vlastní neschopnosti, nebo naopak vyjímečnosti (třeba já když jsem byla veřejně chválena a ukazována jako nejlepší, necítila jsem se dobře, mrzelo mě to vůči ostatním). Jací jsme vzhledem k ostatním, to si každý zhodnotí sám. Jde o to se naučit komunikovat, ne hodnotit jeden druhého. Jak jsem na tom vědomostně vzhledem k ostatním se dá udělat formou testu s procentuálním bodováním. To mi přijde líp pochopitelné i spravedlivé. Hodnocení vědomostí přece nemůže být postaveno na náladě, osobních sympatií a antipatií hodnotícího...